Chvíli jde a slyší jen tep svého srdce, ale brzy zjistí, že ji někdo sleduje.
Zkoruny starého dubu se ozve hromové „HÉÉÉJ“, které ji rozvibruje kosti v těle.
Nezmatkuje.
Hejkal, který je zvyklý, že lidi buď utečou, nebo spustí křik, se k ní snese jako stín. Je vysoký, kostnatý a páchne po vlhkém mechu. Začne kolem ní kroužit a očichávat vzduch kolem jejích ramen. Pak jí do obličeje zblízka drze „hejkne“.
Malina mu neodpovídá. Hejkal tím pádem ztrácí svou moc ji uštvat. Malina se bez očního kontaktu, a bez jediného slova, začne vzdalovat. Hejkal ji tím pádem nechá jít jako nudnou kořist.
Pokračovat